"Této větě rozumím dobře, protože: Chci říct, vyjádřit, co tím myslím, co vnímám ve světě, který do mě proniká, protože jsem jeho součástí a žiji v něm.
Potom někdy přijde chvíle, kdy nemůžu najít slova, a ano, právě tehdy se ptám sám sebe, proč něco říkat, psát, když jazyk je zdrojem všech nedorozumění...
Prostě potom nemám slov.
Hlubokomyslní lidé s citlivým srdcem málokdy ztratí slova a zavřou se do sebe.
V mezeře stojíme před propastí mezi vlastním nitrem a světem.
Taková bytost se tiše stahuje z vnějšího světa.
Cítí se odpojená, odříznutá od všeho, někdy se dokonce cítí bezmocná. Potom přichází ústup do vlastního nitra.
Kdo ale má z tohoto absťáku prospěch a co to znamená pro jednotlivce?
Když člověk odstoupí od komunikace, odstoupí i od popisu svého ega.
Už žádný přístup k druhému, žádná výměna.
Člověk bez hlasu se vzdává dialogu, vede dialog sám se sebou.
Zůstane to skryté...
Pokud jde o něj, nikomu do toho nic není.
Zavírám dveře do světa.
Ústup do ticha je emigrace k sobě, stažení ze světa, odvrácení se.
Důsledkem toho je odmítnutí odpovědět na otázky světa.
Odkaz na život se stává odkazem na já, které je tak zbaveno svého místa ve světě.
To, co se zpočátku může jevit jako úžasná izolace, může také vést k sebestřízlivosti a nakonec k samotě.
Na světě není žádný rozdíl.
Svět může být bez lidí bez hlasu.
Každý osobní ústup hlubokého myšlení a cítění lidí amputuje světu kus lidskosti.